Jeeeee, ty máš nalakovaný nehty, tak to už jsi úplně v pořádku...Ehm...Jak to říct, a nebýt sprostá jak dlaždič? Nikoho asi nenapadne, že ty nalakovaný nehty jsou ten drápek, kterým se držím normálního života. Že po těch měsících, kdy jsem byla mohla jen ležet, se snažím znova vrátit ke svýmu standardu. První, co jsem udělala, když jsem se mohla posadit, bylo oholení nohou. V tomhle jsme, my holky, všechny stejný, jak jsem zjistila průzkumem mezi kamarádkama.
Asi to je povrchní, ale tohle jsou naše drobné radosti a starosti. To, co dělá všední den všedním dnem. Nedávno jsem četla článek o slečně, která velmi vážně onemocněla. Zazněla tam věta, která by se dala nazvat mantrou nás všech, holek i kluků, kteří jsme zažili rány, pády, vzestupy..."To, že jsem si každý den nanesla řasenku, mi možná pomohlo víc, než návštěvy psychologa."
Každý máme nějakou svou "řasenku", tak si ji nenechme vzít. Je jedno, co to je, manikúra, posilování, jízda na koni, charitativní práce, pokec s kamarádkou u kafe, hlavně, ať nám to dělá život hezký ne?
