středa 30. října 2013

Jak udělat tlustou čáru...

Tak třeba takhle...


Cosmopolitan Czech Republic, str. 116 - 117.
Text: Ivana Růžičková
Foto: Dan Sklenář, archiv MorriganXXXX
Líčila a česala: Zuzana Machalová
Módní redaktorka: Natálie Benešová

Byl to skvělý den, díky lidi. 

P.S. Ten prsten Antipearle nutně potřebuju :-)

P.S. 2: V časopise mám samozřejmě hlavu celou, neuříznutou v půli čela ;-)




 

sobota 21. září 2013

O slepicích a labuti

V jedné vesnici byl dvorek, na dvorku kurník a v kurníku hejno slepic. Žily si svůj slepičí život, vyzobávaly žížaly, snášely vejce, o nocích kvokaly na hřadě. Jednoho dne se na hladině rybníka sousedícího s dvorkem objevila labuť. Měla krásně bílé peří, dlouhý štíhlý krk, nádherně velká křídla schopná létat. Slepice se shlukly kolem labutě a nadšeně kvokaly. Ty máš taková krááásnááá pírrka, jak jsou bílá, to my, slepice, jsme jen obyčejně hnědé. Labuť byla nadšena, že je jich hejno, že ji mají tak rády, vždyť byla celý život sama. A uběhl týden, měsíc, a slepice už nebyly labutí tak nadšené. Jak jsi velká a bílá, říkaly, to není hezké. Hnědé peří, taková je správná slepice. A labuť chřadla smutkem, vyčítala si, že není obyčejnou slepicí, že nemá hnědá pírka a krátký zobák. Jednoho rána se slepice zhlukly kolem labutě a kvokaly a kvokaly. Jak je labuť divně bílá, jak má velká křídla. Labuť se smutně rozhlédla po dvorku, po hejnu kdákajících slepic a najednou jí to došlo. Hrdě zvedla hlavu, natáhla svůj dlouhý, ladný krk, roztáhla křídla a vzlétla. Naposledy se ohlédla, zakroužila nad dvorkem a pro sebe se usmála. Ne, tenhle dvorek je pro má velká křídla opravdu moc malý.

A tak hejno hnědých slepic vyhnalo bílou labuť ze svého dvorku. Ale kdo je skutečný vítěz, a kdo poražený?


vytvořila: Lenka Morrigan Matoušková v aplikaci piZap



pondělí 4. března 2013

Řasenka jako antidepresivum...

Jeeeee, ty máš nalakovaný nehty, tak to už jsi úplně v pořádku...Ehm...Jak to říct, a nebýt sprostá jak dlaždič? Nikoho asi nenapadne, že ty nalakovaný nehty jsou ten drápek, kterým se držím normálního života. Že po těch měsících, kdy jsem byla mohla jen ležet, se snažím znova vrátit ke svýmu standardu. První, co jsem udělala, když jsem se mohla posadit, bylo oholení nohou. V tomhle jsme, my holky, všechny stejný, jak jsem zjistila průzkumem mezi kamarádkama.

Asi to je povrchní, ale tohle jsou naše drobné radosti a starosti. To, co dělá všední den všedním dnem. Nedávno jsem četla článek o slečně, která velmi vážně onemocněla. Zazněla tam věta, která by se dala nazvat mantrou nás všech, holek i kluků, kteří jsme zažili rány, pády, vzestupy..."To, že jsem si každý den nanesla řasenku, mi možná pomohlo víc, než návštěvy psychologa."

Každý máme nějakou svou "řasenku", tak si ji nenechme vzít. Je jedno, co to je, manikúra, posilování, jízda na koni, charitativní práce, pokec s kamarádkou u kafe, hlavně, ať nám to dělá život hezký ne?