neděle 2. září 2012

2. 9. 2012

Rok se s rokem sešel. Prý už bych o tom neměla vůbec vědět. Obratle bolí, svaly bolí, duše bolí. Za těch dvanáct měsíců se toho změnilo tolik. Všechno. Místo, abych byla vděčná, že chodím, mluvím, myslím, tak kňourám, jak je to nespravedlivý. Protože...

Před 12 měsíci: Pustili mě z nemocnice domů. Ze dne na den. Už pro Vás nemůžeme nic udělat. Sešroubovaná jste, chodit můžete. Před domem mě saniťák vyklopil ze sanitky, do ruky mi vrazil pytel na odpadky, toho času zavazadlo s mými věcmi. Tak nashle. Pes mě po měsíci nepřítomnosti nepoznal. Smrděla jsem špitálem, měla o deset kilo míň a všude ze mě trčely hadičky. Na boku se houpal nezbytný dvoulitrový pytlík.

Před 11 měsíci: První kontrola po propuštění. Uplynulý měsíc byl koloběh farmakologických účinků. Absťák po vysazení neurolu, pomalu nabíhající účinek antidepresiv, několik zánětů močových cest. Nemohla jsem jíst, spát, pořád jsem brečela.

Před 10 měsíci: Druhá kontrola. Můžete jet do těch svých Kladrub. Vám tam ale nepomůžou, protože vy se málo snažíte. Fuck off, kreténi z Vinohradský. Málem jste mě odpravili těma vašima pokusama s léčivama, teď už přežiju všechno. Takže RÚ.

Před 9 měsíci: Kladruby byly fajn. Najednou jsem neměla pocit, že jsem vyděděnec. Psycholožka, fyzioterapeuti, pacienti, ti všichni mi pomohli vrátit mi alespoň část té původní Morrigan. A pak najednou, vypadněte, potřebujeme tenhle pokoj pro někoho jinýho (= někoho, kdo je "důležitější" pacient). Ok, není to první selhání systému.

Před 8 měsíci: Roztáčí se kolečka byrokratické mašinérie, takže právník, pojišťovny, policie. Zejména pojišťovny projevují účast. Jste se jako nerozhlídla nebo co? Nastupuju na rehabilitaci do Čestlic a začínáme plánovat termín svatby. Na doporučení známého se objednávám k jeho psycholožce.

Před 7 měsíci: Psycholožka je prima paní. Ale Vám nic není, vždyť chodíte, mluvíte, postaráte se o sebe.  Každou noc se mi o tom zdá. O tý nehodě, o tom špitále. Ale tak nedramatizujte, každý má občas špatné sny. Jo a vrátila jsem se do práce. Radost ze mě neměli.

Před 6 měsíci: Jsem vdaná. Měla jsem rudý šaty, patnácticentimetrový štekle a na svatbě lidi, který mám ráda a stáli při nás, i když se to všechno tak posralo.

Před 5 měsíci: Na to, že nejsem v muzeu vítaná, si začínám zvykat. Debilní vtipy jsou na denním pořádku, stejně jako komentáře mého intelektu. Jsem měla úraz páteře, ne hlavy, kurva už. Fakt není potřeba mi vysvětlovat něco, co jsem vymyslela, uvedla v život a několik měsíců zajížděla do praxe a vychytávala tomu mouchy.

Před 4 měsíci: Musela jsem absolvovat veskrze trapné jednání na probační a mediační službě, kde jsme si s pánem měli popsat své pocity. Chvílemi to připomínalo absurdní divadlo od V. Havla. No tak já nevím, jak vám to budu splácet, mám spoustu úvěrů. Mě se nikdo neptal, jestli chci do konce života chodit po doktorech, mít v páteři šrouby a platit si drahou rehabilitaci. Podotýkám, žejsem si myslela spoustu sprostých slov. Neřekla jsem žádné.

Před 3 měsíci: Soud skončil. Pro pána podmínka na patnáct měsíců a pro mě pocit nespravedlnosti. Ten člověk může dál v pohodě řídit. Jako by nic neudělal. Že by další selhání systému?

Před 2 měsíci: Mám pocit, že jsem křeček v běhacím kole. Dělám za dva lidi, plat mám jak brigádník na třetinovej úvazek a ještě poslouchám kecy, že nic nedělám. No jasně, že zvládnu další výstavu. Proč ne, a nezapomeňte mi za to zase srazit prachy.

Před 1 měsícem: Končím, jsem vyhořelá. Mám plnou pusu aftů, neklamný znak toho, že to jde na levačku. Když nemám afty, mám ze stresu opary. Celkově připomínám hlavní postavu z hororu. Bolí mě obratle a svaly kolem rány. Na rehabilitaci můžu jít max jednou týdne, což je v mém případě málo. Home office je nesplnitelný sen. Lázně absolutní chiméra.









neděle 13. května 2012

9. 5. 2012

Zcela neskromně...byla jsem v časopiseeeeee :-D

http://www.marianne.cz/clanek/5970/svatby_po_tricitce_iii_saty_pro_nevestu.html


sobota 21. ledna 2012

21. 1. 2012

Na vyžádání něco staršího z let dávno minulých...

2. 8. 2008
Z PRINCE ŽABÁKEM aneb  POHÁDKA NARUBY...


V království Za devatero horami, za devatero řekami narodila se jedné temné, bouřlivé noci princezna. V okamžik jejího narození zjevily se porodního lůžka královny tři sudičky. První sudička, Margaret Thatcher,  se sklonila nad ječícím stvořením a povídá: "Dávám ti do vínku vnitřní sílu, moudrost a schopnost pohnout národy". Druhá sudička, Marylin Monroe, se rovněž sklonila nad princeznou a povídá: "Já ti, zlato, dávám darem krásu, sex-appeal a schopnost zaujmout muže jediným pohledem". Třetí sudička, podivná osoba v kápi, z které dole vykukovala dvě kulturistická chlupatá lýtka, se na ty dvě předcházející ušklíbla, naklonila se nad zázračně utichnuvší dítě a pivním barytonem zašeptala: "Budeš cynická, drzá, sprostá, ale především s tebou bude prdel..."

 Léta ubíhala a z ječícího mimina v kolébce vyrostla princezna. Potulní pěvci skládali balady o jejích vlasech barvy ohně, o jejích očích zelených jako první jarní tráva, o jejím úsměvu, pro který si dvě sousední knížectví vyhlásila válku...Ale nejenom zjev byl opěvován, také její moudrost a rozhodnost, se kterou se věnovala království a jeho rozvoji.  Ale jednoho dne přišel Otec a mnouce si svůj dlouhý vous pravil: "Milá Rusovlásko, už je ti 25 let, je tudíž nejvyšší čas na vdávání. Vyber si nějakého ženicha, zploďte spolu syny, ať má naše  dynastie svého pokračovatele. " Mnoho nápadníků se sjelo na královský dvůr, mnoho se jich snažilo zaujmout, mnoho jich odešlo s nepořízenou... Princezna si ne a ne vybrat. Rozzuřený Otec se jí po několikastém vyhozeném adeptovi ženitby otázal, jestli chce vidět všechny muže světa, aby si konečně mohla vybrat. Rusovláska na to odvětila: "Ale tatínku, já přece hledám svého Prince, nemohu si vzít nějakého obyčejného trpaslíka dolujícího zlato někde v jeskyních.." Otec tedy odešel, nabručeně si pod vousy mumlajíc, že co je na trpaslíkovi špatného, když peníze má a ještě nezabere moc místa.

 Jednoho dne princezna seděla sama pod hradbami. Najednou na její rozečtenou knihu položenou v klíně padl stín. Zvedla své oči a stál tam On, její Princ...Její moudrost obestřel růžový obláček, dívala se na něj a věděla. Byla si jistá, že to je On, Princ, pan Božský...Její vyvolený se na ni okouzleně díval, zapomínaje, že ten kovový kroužek na jeho levém prsteníčku ho poutá k jisté blond krásce, se kterou má dvě roztomilá dítka. Zamilovaná Rusovláska si ve svém štěstí nevšimla, že její vyvolený už je okroužkován a zamilovaný Princ si neuvědomil, že pokud chce dvě manželky, musí změnit náboženské vyznání. A tak jim ve šťastné shodě ubíhaly hodiny, dny, týdny a měsíce. Princ s Rusovláskou si užívali své zamilovanosti, jejich dny byly prosyceny láskou a vzájemným souzněním. Princ vyprávěl, jak si postaví vlastní hrad, kde budou spolu žít, vychovávat své děti, psy a kočky. Rusovláska snila spolu s ním a už se těšila na stěhování do vlastního hradu. Ale pak najednou...Kolem Prince proběhla malá služtička v nepadnoucím korzetu, poodhalila hrudníček a Princ slintaje jako brazilská doga, vydal se po jejích stopách. Ale najednou přeběhla přes cestu jiná dívenka, baculatá brunetka od koní a tak Princ zase změnil směr...Během odpoledne prošel křížem krážem skoro celý hrad a jak pořád měnil směr, nakonec se celý zmámený domotal kolem půlnoci do Rusovlásčiných komnat. "Můj Princi, vypadáš unaveně, něco se stalo?" otázala se svého milého. Princ odvětil: "Nic se neděje, drahá, jen práce mi poslední dobou přibylo..."

Přešlo jaro, blížil se 1. máj, princezna čekala, že ji její drahý vyvede pod rozkvetlou třešeň..ale co se nestalo? V předvečer svátku lásky přišel Princ do komnat své Rusovlásky a hrdinně prohlásil: "Rusovlásko, musíme si promluvit, takhle už to dál nejde..." Princezna poklekla u jeho křesla v očekávání rozhovoru. Princ pokračoval v sebezpytu své duše, jak má příliš práce, a nemůže se jí věnovat, jak to mezi nimi nemá cenu, protože ona je moc mladá, jak ho rozčiluje, když ona dělá problém z jeho manželky, jak nechápe, proč jí vadí, že se stále ještě nerozvedl...Rusovláska na něj vytřeštěně zírala a nebyla schopná slova. Tohle je ten muž, který mi dnes ráno říkal, že jsem jeho jediná? Tohle je ten, který mi v noci šeptal něžná slovíčka? Rusovláska měla pocit, že se jí snad zdá moc ošklivý sen. Princ už řekl, co potřeboval, a tak se jal balit své skromné hmotné statky. Když dobalil, ani se na Rusovlásku nepodíval a odešel. Princezna plakala, proplakala den i noc, pak další den a další noc. Potom se ráno podívala z okna na vycházející slunce, na trávník pokrytý jiskřivou rosou a už se jí nechtělo plakat. Chtělo se jí zapomenout na Prince. Ubíhaly dny a vzpomínka na Prince bledla a bledla a málem by byla vybledla úplně, když tu najednou...

 Ťuky ťuk na dveře princezniny komnaty, kde se vzal, tu se vzal, na prahu stál Princ s kytkou v ruce a výrazem štěněte prosícího o kostičku. "Drahá, vezmi mě zpátky, udělal jsem obrovskou chybu..." Rusovláska se na něj podívala, velmi upřeně se zahleděla na jeho levý prsteníček stále ozdobený kovovým kroužkem a hlesla: "Myslela jsem, že už se nikdy nevrátíš..." Princ, v očekávání happyendu, se jí vrhl k nohám, plazil se po kolenou a prosil: "Dovol mi jeden jediný polibek, uvidíš, že mezi námi ta láska stále je..." Rusovláska kapitulovala. Princ se zahleděl Rusovlásce do očí, objal ji svou silnou paží a políbil. Rusovláska ale nic necítila, láska byla pryč spolu s bolestí, kterou jí způsobily Princovy lži. Otevřela oči a místo Prince uviděla...Žabáka...   



foto: MorriganXXXX, vytvořeno pomocí aplikací: piZap, picnik