Rok se s rokem sešel. Prý už bych o tom neměla vůbec vědět. Obratle bolí, svaly bolí, duše bolí. Za těch dvanáct měsíců se toho změnilo tolik. Všechno. Místo, abych byla vděčná, že chodím, mluvím, myslím, tak kňourám, jak je to nespravedlivý. Protože...
Před 12 měsíci: Pustili mě z nemocnice domů. Ze dne na den. Už pro Vás nemůžeme nic udělat. Sešroubovaná jste, chodit můžete. Před domem mě saniťák vyklopil ze sanitky, do ruky mi vrazil pytel na odpadky, toho času zavazadlo s mými věcmi. Tak nashle. Pes mě po měsíci nepřítomnosti nepoznal. Smrděla jsem špitálem, měla o deset kilo míň a všude ze mě trčely hadičky. Na boku se houpal nezbytný dvoulitrový pytlík.
Před 11 měsíci: První kontrola po propuštění. Uplynulý měsíc byl koloběh farmakologických účinků. Absťák po vysazení neurolu, pomalu nabíhající účinek antidepresiv, několik zánětů močových cest. Nemohla jsem jíst, spát, pořád jsem brečela.
Před 10 měsíci: Druhá kontrola. Můžete jet do těch svých Kladrub. Vám tam ale nepomůžou, protože vy se málo snažíte. Fuck off, kreténi z Vinohradský. Málem jste mě odpravili těma vašima pokusama s léčivama, teď už přežiju všechno. Takže RÚ.
Před 9 měsíci: Kladruby byly fajn. Najednou jsem neměla pocit, že jsem vyděděnec. Psycholožka, fyzioterapeuti, pacienti, ti všichni mi pomohli vrátit mi alespoň část té původní Morrigan. A pak najednou, vypadněte, potřebujeme tenhle pokoj pro někoho jinýho (= někoho, kdo je "důležitější" pacient). Ok, není to první selhání systému.
Před 8 měsíci: Roztáčí se kolečka byrokratické mašinérie, takže právník, pojišťovny, policie. Zejména pojišťovny projevují účast. Jste se jako nerozhlídla nebo co? Nastupuju na rehabilitaci do Čestlic a začínáme plánovat termín svatby. Na doporučení známého se objednávám k jeho psycholožce.
Před 7 měsíci: Psycholožka je prima paní. Ale Vám nic není, vždyť chodíte, mluvíte, postaráte se o sebe. Každou noc se mi o tom zdá. O tý nehodě, o tom špitále. Ale tak nedramatizujte, každý má občas špatné sny. Jo a vrátila jsem se do práce. Radost ze mě neměli.
Před 6 měsíci: Jsem vdaná. Měla jsem rudý šaty, patnácticentimetrový štekle a na svatbě lidi, který mám ráda a stáli při nás, i když se to všechno tak posralo.
Před 5 měsíci: Na to, že nejsem v muzeu vítaná, si začínám zvykat. Debilní vtipy jsou na denním pořádku, stejně jako komentáře mého intelektu. Jsem měla úraz páteře, ne hlavy, kurva už. Fakt není potřeba mi vysvětlovat něco, co jsem vymyslela, uvedla v život a několik měsíců zajížděla do praxe a vychytávala tomu mouchy.
Před 4 měsíci: Musela jsem absolvovat veskrze trapné jednání na probační a mediační službě, kde jsme si s pánem měli popsat své pocity. Chvílemi to připomínalo absurdní divadlo od V. Havla. No tak já nevím, jak vám to budu splácet, mám spoustu úvěrů. Mě se nikdo neptal, jestli chci do konce života chodit po doktorech, mít v páteři šrouby a platit si drahou rehabilitaci. Podotýkám, žejsem si myslela spoustu sprostých slov. Neřekla jsem žádné.
Před 3 měsíci: Soud skončil. Pro pána podmínka na patnáct měsíců a pro mě pocit nespravedlnosti. Ten člověk může dál v pohodě řídit. Jako by nic neudělal. Že by další selhání systému?
Před 2 měsíci: Mám pocit, že jsem křeček v běhacím kole. Dělám za dva lidi, plat mám jak brigádník na třetinovej úvazek a ještě poslouchám kecy, že nic nedělám. No jasně, že zvládnu další výstavu. Proč ne, a nezapomeňte mi za to zase srazit prachy.
Před 1 měsícem: Končím, jsem vyhořelá. Mám plnou pusu aftů, neklamný znak toho, že to jde na levačku. Když nemám afty, mám ze stresu opary. Celkově připomínám hlavní postavu z hororu. Bolí mě obratle a svaly kolem rány. Na rehabilitaci můžu jít max jednou týdne, což je v mém případě málo. Home office je nesplnitelný sen. Lázně absolutní chiméra.
