Jak jsme lovili lochnesku aneb každoroční fat-camp začíná

Foto: MorriganXXXX

EDINBURGH - CALL ME LADY

Po příletu do Edinburghu nás vítá...slunce. Rvu ze sebe mikiny navrstvené v letadle a hledám sluneční brýle.Taxikář mi otevřel dveře a pomohl s kufrem. Řekne-li mi Lady, nafouknu se pýchou a sebevědomí mi vyroste do nebes. On mi řekl MADAM?! Také vám tohle oslovení evokuje sedmdesátiletou paní s šedou "ovečkou" na hlavě? 

První skotská bouřka. Kam jsme se schovali? Do největšího nákupáku v Edinburghu. Co se stalo s mým předsevzetím, že nakupovat budu až poslední den? Slevy! Všude jsou slevy, platební karta úpí, tašky se plní obvyklou změtí - knihy, boty, hadry, kosmetika, mraky časopisů, pohledy. Kdo to všechno odnese, sakra? Miláčku?

Foto: MorriganXXXX

LOCH NESS - GOOGLE SUCKS

Přichází den  N. N jako Nessie, samozřejmě. V Inverness se krásně spí. A kde se krásně spí, tam se i dobře a dlouho snídá, navíc ten časový posun (celá jedna hodina!). Na lov vyrážíme v půl dvanácté, výstroj (těžké boty, nepromokavá bunda s kapucou, batoh se sváčou) a výzbroj (foťák, telefon, platební karta) zkompletována, oblečena, sbalena do batohu. Let's go! Googlemapy nám spočítaly, že tam i zpět je to cca 14 km. Po cestě, krásnou přírodou, scenerie a tak. Je teplo tak akorát, fouká tak akorát. Prvních pět kilometrů cesty fotím, rozplývám se nad krajinou, domy, počasím, ovcemi, prostě obvyklý couring a zdržovačka podle Morrigan. A pak to přijde. V místě, kde má být cesta, je plot. Google nicméně stále zavile tvrdí, že tady je CESTA a tudy máme jít. Škrábeme se (tedy já se škrábu, můj drahý ladně vyšlápne) do kopce se sklonem mnoho stupňů. Všude je pichlavé křoví, ovce a PLOTY! Postupem času mě přestane zajímat krajina, ovce už nejsou vůbec roztomilé (ty bestie pořád bečí jakože "Bacha, jde vetřelec, béééé béééé bééé), několikrát prokleju Google maps (že se neaktualizují častěji) a následně i sebe (proč jsem na recepci nevzala tu papírovou mapu?!). Najednou se zatáhne a začne pršet. Během dvou vteřin je z počasí "tak akorát na výlet" počasí "zůstat v posteli a pít horký čaj". Utěšuju se představou, co všechno si v restauraci u Loch Ness dám (vysnila jsem si opulentní menu pro deset osob) a co všechno si za odměnu koupím v místním lochnessím shopu (ponožky s Nessie, tričko s Nessie, hrneček s Nessie...). Déšť sílí a jezero je v nedohlednu. Ale já mám nepromokavou bundu. A boty. A batoh. Ale kalhoty ne.  A namočený kapsáče, byť ze sebelehčího materiálu, časem dost ztěžknou. Najednou přestává pršet a my v dálce vidíme ceduli "Loch Ness". Navigace ukazuje sedmnáct kilometrů (jakože tolik jsme ušli?!) a na obloze se objevuje slunce. Procházíme kolem roztomilých domků na břehu jezera. Kde je ta restaurace? Kde je nějaké turistické centrum? Nikde nic, jen parta dělníků stavících cosi. Mám hlad, mokro v botách, a celkově se cítím tak nějak podvedená. Při představě cesty zpátky se mi dělá mdlo. Najednou se na silnici objeví autobus. S nápisem Inverness. O hodinu později už jsme zpátky v centru města, v restauraci, hned vedle shopu se spoustou nesso-plyšáků.

Foto: MorriganXXXX

ISLE OF SKYE - VEZMI MĚ DO NEBE, DRAHÝ

Legendami opředené místo. Četli jste Školu noci, že jo? Ale i bez pseudo-upírských povídaček je to nádhera! NÁDHERA! Chci tady zůstat. Támhle ten ostroh nad mořem, nahoře trávník, dolů třicet metrů útes. Všude zeleno, ve vzduchu sůl, na nebi spousta racků. A orlů. A dalších létajících živočichů. To by bylo boží bydlení na důchod. Seděli bychom na lavičce u moře, kochali se výhledem... Jo a s prvním deštivým dnem bys fňukala, že je tu zima, šedo, máš depresi z nedostatku slunečního svitu a tloustneš ze smažených ryb. No jo, někdo z nás dvou musí být racionální, že. Chci se uraženě otočit na patě (já nikdy nefňukám!), ale můj citlivý nosík zachytí něco božského. FISH and CHIPS! A už svého milého táhnu do malého krámku přes ulici. Tady to voní. Všechno to sním. Hlad má velké oči prostě. Nejlepší ryba s hranolkama, co jsem kdy jedla. Asi že jsou tady všechny potraviny kvalitní, dospělá, rozežraná Češka má obvykle už v půlce porce plné bříško. Nezvyklé.

 Foto: MorriganXXXX

  
CELKOVÁ BILANCE FAT-CAMPU PRO PRAŽSKÉ SLEČINKY
Kilometry: chůze - 100, jízda - 1.200
Litry: čaj - moc, ginger beer - ještě víc
Zranění: komáří štípance - 0!!!, namožené svaly - všechny, včetně očních víček
Zážitky: nepočítaně - fotokniha s historkami je v procesu zpracování

Foto: MorriganXXXX

 
Napočtenou, přátelé.

CTĚTE PROSÍM PRÁVO DUŠEVNÍHO VLASTNICTVÍ - NEPOUŽÍVEJTE ŽÁDNOU Z FOTOGRAFIÍ BEZ MÉHO SOUHLASU. DĚKUJI.

PLEASE KEEP THE INTELLECTUAL PROPERTY RIGHT - DON'T USE ANY PICTURES WITHOUT ASKING FOR MY PERMISSION. THANK YOU.

Jak jsem přišla o moudrost aneb Díky, doktore!

Den 1: Nebolí. NEBOLÍ. Nebolíííí. Zázrak v přímém přenosu. Doktor Úžasňák. Čekala jsem ledacos, ale takovou euforii teda ne. Radost z překonání vlastního strachu, úleva, že to několikaměsíční peklo skončilo, a navíc to bylo rychlé, vpodstatě bezbolestné. A nejdůležitější otázka dne: "Odkdy můžu cvičit?"

První prášek proti bolesti (ne, není správná příležitost k hraní si na hrdinku, jestli je někdy vhodný okamžik na pilule, tak je to TEĎ). Začínají zmrzlinové orgie, mrazák je předvídavě naplněn. Led, zmrzlina, led, zmrzlina, voda, prášek, voda, zmrzlina, zmrzlina, led, voda, voda, voda....No a hlad mám pořád. Pokus o usnutí - nedaří se. Spát na zádech, navíc s velkým polštářem pod hlavou? To teda jako pomoc!

Foto: MorriganXXXX

Den 2: Spánek zhruba tři hodiny, když mě nerozčiloval ten mega polštář pod hlavou (ano, to je na lékařské doporučení), tak mi kručelo v břiše hlady, tuhla mi horní čelist, v ložnici začal lítat komár, pes se rozhodl, že nechce být pacient č. 2 (operace oka sibiřskýho huskyho fakt nezabrzdí). V osm ráno jsem nejvíc ze všeho připomínala zombie, pěkně odleželou, s lehce nafouklými tvářičkami. Pronásleduje mě myšlenka na velký hrnek horkého čaje a něco úžasně smaženého, s obří porcí hranolek. Tahle obsesivní představa si mě dává celý den, vtírá se, když jím druhý litr zmrzliny a pátý kelímek jogurtu, piju osmnáctou sklenici čisté kohoutkové, nedá mi pokoj při ledování veverčích tvářiček. 

Den 3: Pacient č. 2 střídá celý den dvě nálady - nejnešťastnější na světě a nejnasranější na světě. Korunu tomu nasadila kočka Bílá Fuska, která nás po dlouhé době poctila návštěvou.  Jednou rukou držím psa, druhou kočku a třetí si leduju tvář... Aha, ledový pytlíček se mi válí u nohou ve změti psích a kočičích chlupů. Můj zombie stav se posunul do dalšího levelu (reaguju na zvuky - pouze hlasité, světlo - pouze hodně silné, nějaká lampička zlodějka mě fakt nerozhází). A zmrzlinu už nemůžu ani vidět!

 Foto: MorriganXXXX

Den 4: Jasný, jsem nejstatečnější, nejtrpělivější, blablabla...jen nebyl dobrý nápad přestat brát léky na bolest, fakt nebyl.


Den 5: Ani toho druhýho pacoše to povalování už dávno nebaví. Naštěstí internet je tak magické místo, během dvou hodin jsem o několik párů bot, ranec knih a několikery šaty bohatší. A dost...

 Foto: MorriganXXXX

 

Děkuji za pozornost a zase někdy napočtenou.

CTĚTE PROSÍM PRÁVO DUŠEVNÍHO VLASTNICTVÍ - NEPOUŽÍVEJTE ŽÁDNOU Z FOTOGRAFIÍ BEZ MÉHO SOUHLASU. DĚKUJI.

PLEASE KEEP THE INTELLECTUAL PROPERTY RIGHT - DON'T USE ANY PICTURES WITHOUT ASKING FOR MY PERMISSION. THANK YOU.